Život s dvojplamenem

Mnozí z těch, kteří svůj dvojplamen mají čest poznat v hmotě, ti potvrdí, že by ho raději nepotkali. Pokud váháš, zda jsi svůj dvojplamen poznal nebo ne, a říkáš si, že bys ho raději nepotkal, je to s vysokou pravděpodobností on. :-) Tento svazek je zpočátku plný utrpení, nepochopení, otázek, pádů na dno sebe sama, pokusů o to vstát atd. Individuální význam setkání dvojplamenů jsem rozebírala v jiném článku (a ten kolektivní otevřu zase jindy). Tady v těchto pár řádcích bych se ale chtěla podívat na to, proč to tak moc musí bolet a proč se z toho stává většinou očistec na Zemi. Je to jednak z toho důvodu, že je to starý program. Starý program učení se a růstu pomocí bolesti a utrpení. Jenže už není potřeba trpět, to je důležité si uvědomit. Pokud máš v sobě přesvědčení, že když přijde štěstí, musí se to zákonitě potom nějak pos... , tak doporučuju se ho zbavit. Buď pomocí afirmací a meditací, nebo, pokud by toto přesvědčení bylo hlubší, tak pomocí EFT terapie. (o které budu ta

Když někoho milujeme, chceme, aby se měl dobře, aby ho nic netrápilo, aby se měl jako v bavlnce. U dvojplamenu to platí  MNOHO násobně víc, protože on je ty a ty jsi on. Když vidíme, že se trápí, pozorujeme ho, jak je nevědomý a neprobouzí se, nebo prostě jen vidíme, že dělá v životě blbosti, strašně mu chceme pomoct. Chceme mu otevřít ty oči, přejeme si, aby se konečně pohnul vpřed. Ti angažovanější z nás mu můžou dokonce začít  aktivně  pomáhat. Jenže nevyžádaná pomoc je jako házení hrachu na zeď. :-))) Jde o to, že tímto postojem, ať už ho převedeš do aktivního konání, nebo máš pouze takto nastavené myšlení, za něj přebíráš zodpovědnost. Dostáváš váš svazek do nerovnováhy, protože ať už jsou dvojplameny jakkoliv důležité a důležitější, než si zatím možná uvědomujeme, pořád nesmíš zapomínat, že  jsi tu sám za sebe . My se musíme nejdřív postarat o sebe. Musíme si vyřešit naši vlastní zodpovědnost za život, naše vlastní problémy a náš vlastní posun. Cokoliv vyvstává u dvo

V dnešním článku bych ti chtěla napsat, co jsem pochopila a uvědomila si na své duchovní cestě ve stavu rozšířeného vědomí. Považuju za užitečné si občas říct o pomoc, a to klidně příslušníky rostlinné říše. :-) Na cestě životem s dvojplamenem je jednou z klíčových věcí sebepřijetí a praktikování sebelásky. Pomáhá nám to zbavovat se závislosti, lpění a dalších “milých” vlastností našeho ega. Je to ale proto, aby nám to pak fungovalo s dvojplamenem ve vztahu? Ano i ne. Je to ve skutečnosti otevření brány k tomu, abychom si vzpomněli na to, kým doopravdy jsme. Že to, co žijeme, je pouze role, kterou zde hrajeme. Role, kterou jsme si zvolili, protože chceme zažívat zábavu, ale i pořádné výzvy. Aby se naše duše neustále vyvíjela a posouvala vpřed. Jsme jedineční, ale zároveň jsme součástí celku. Není ale potřeba se zuby nehty naší jedinečnosti držet. Držet se vlastní stoprocentní nezávislosti a svobody. Je to pouze schod, který tě přenese o kousek dál. Když zjistíš, kdo jsi, zjist

Černé×bílé, dobré×zlé… v životě se nám děje celá škála zážitků, prožíváme různé emoce… S dvojplamenem prožíváme všechno vyhrocené až do extrémů. Lásku, která vynáší do nebes, ale také utrpení tak silné, že smrt působí jako ono vysvobození. Zažila jsem si mnohé z toho, co popisuji výše. Ale opakuje se mi stále stejný vzorec. Na tom nejhlubším dnu sama sebe vždycky najdu tu sílu jít vpřed. Ani nevím jak. Už kolikrát jsem si říkala, že na to nemám, že už to nezvládnu, že ty lekce jsou příliš těžké. Ve finále ale vím, že si mnohé ztěžuju já sama. Ono jde totiž o to, že já (a možná i lidi obecně) potřebuju mít věci víceméně pod kontrolou. Když si nejsem něčím jistá, bere mi to půdu pod nohama. Takové to “nevím, jak to bude dál, prostě nemám šajn”. Možná, kdybych se věcem dokázala lépe odevzdat, ty krize by nebyly tak bolestivé a přešly by stejně, jako přejde i ta nejhorší bouřka. Nicméně ta největší bolest je to, co mě nutí se nejvíce posouvat. Bohužel to tak funguje. Když se máme

Ten, kdo se zajímá o spirituální rozvoj a vztahy, často narazí na téma dvojplamenů. Po přečtení různých ezoterických článků, které tento svazek vykreslují jako to nejdokonalejší, co nás může potkat / slýchají o lidech, kteří svůj dvojplamen znají, je může začít přepadat touha ho poznat a dostat do jejich života. Poznat dvojplamen je skutečně to “nejdokonalejší”, co nás může potkat, ale z hlediska toho, že je to jedna z nejtvrdších škol, kterou si můžeme v životě projít. To, kam tě to může dostat (protože to stejně vždycky záleží ve finále na nás), je úplně jiný level. Zrychlí se tvoje spirituální probouzení a dostane tě to na tu tvou “soul mission path”, která má většinou nějaký vyšší smysl pro lidstvo / planetu. Je to údajně všechno předem domluvené a naplánované. Je to tak dokonalé proto, že tě to brutálním způsobem vrátí k sobě samému. Druhá půlka dvojplamenu jsi totiž vlastně TY. A vzhledem k množství “démonů”, které v sobě máme, a silnému egu, je ta interakce s dvojplamenem h

V dnešním příspěvku s tebou chci sdílet inspiraci, kterou ve mně vyvolal můj poslední vztah před dvojplamenem. Tento vztah byl pro mě důležitý. Klíčový. Spoustu mě toho naučil, hodně jsem se díky němu otevřela a vyčistila si to, co by dvojplamen nesnesl. Připravoval mě na něj. Nejen dvojplamen je pro nás inspirativní. Neupínejme se tedy na něj a dovolme si milovat i jiné lidi, kteří nám můžou otevřít srdce tak, jak bychom si to nikdy nedokázali představit. Následující řádky jsou z dopisu, který jsem svému bývalému partnerovi psala zhruba před rokem. Proč nechci očekávat? A proč nechci, aby bylo očekáváno? Očekávání bolí. Očekávání omezují. Omezují naše chápání a vnímání. Staví hranice. Láska jde ale za očekávání. Láska  boří hranice  a dovoluje nám jít daleko za ně. Jsme silnější, když milujeme. Láska nevyčítá, když se očekávání nenaplní. Láska nám dovoluje dávat, aniž bychom očekávali něco nazpátek. Milovat bez hranic neznamená obětovat sebe pro toho druhého. Milovat bez hranic

O čem to bude dnes? Házím své myšlenky na obrazovku pomocí klávesnice, tak uvidíme, co z toho vyleze. :-) Když čtu v jiných článcích, že dvojplamen nejde napasovat do modelu klasických vztahů, vždycky si kladu otázku, jak to tedy vypadá skutečně. Postupně se mi to poodhaluje. Je to krásné a bolestivé zároveň. Jak jinak. Prostě máš něco naučené, na něco jsi zvyklý, prošel jsi nějakými vztahy… a tohle je jednoduše jiné. Je to našlapování na minovém poli, ale to minové pole vytváří ego. Pro každý dvojplamen to bude asi odlišné, v čem je konkrétně ta jinakost. Taky mi dochází, že slovo dvojplamen zahrnuje oba dva. Proto není dvojplamen a dvojplamenka,  my jsme  prostě dvojplamen.  Často přichází otázky, ale bez odpovědí. A mozek začne produkovat scénáře, jak to je, jak to bude, jak to bylo. On totiž rád vytváří dramata a nedá si pokoj, dokud člověka úplně energeticky nevyčerpá. Začne emoční kolotoč. Ale pak se zastavím a uvědomím si absurditu toho, co v té hlavě mám. Ty scénáře vytvář

Upozorňuju předem, že tento text bude spíš úvahou. Částečně založenou na mých zkušenostech, částečně založenou na zkušenostech a sdílení jiných lidí, které se mnou ovšem rezonují. Můj dvojplamen mě donutil sáhnout si na nejhlubší dno tím, že mě odřízl. Neudělal to vědomě, na vědomé úrovni to bylo zcela logické, protože si tehdy našel novou přítelkyni a začal se plně věnovat jí. Teď si uvědomuju, že tím, že mě odřízl, mi akorát ukazoval: “Odřízla ses sama od sebe, změň to.” Když si na tu dobu vzpomenu, je pravda, že jsem žila hodně “mimo”. Škola, přítel, kamarádi a nějaká ta brigáda formou doučování. Nerozvíjela jsem se, nečetla jsem, nehledala jsem, co je mým životním posláním. Byla jsem takový Brouk Pytlík, který dělal hodně věcí, žádnou pořádně a hlavně takovým ne-vědomým způsobem. Žila jsem jak robot, jako takový automat, mimo tuhle realitu, ve svém myšlenkovém světě. Ztráta mého dvojčete mě bolela. Jelikož nejsem ten typ, co by se rád vyžíval ve vlastním utrpení, vždycky se

Ego… co to vlastně je? Je součástí naší fyzické existence. Ego myslí, mluví a jedná. Ego je to, které  pochybuje . Ego se snaží věci škatulkovat, analyzovat, soudit. Oddělovat nás od sebe samých. Člověk je trojjediná bytost a ego tyto tři složky vnímá  zvlášť.  Když to tak píšu, uvědomuju si, že ego nám nastavuje naše duální vnímání světa. Dualita je iluze, ve které žijeme. Proč? No protože by to jinak přece nebyla taková sranda. :-D Ego ti umožňuje prožít sebe ve všech extrémech, protože je spojeno s emocemi. A emoce jsou taky duální. Duše totiž všechno ví. Duše je střípek ze Zdroje a ten obsahuje vše. Takže i tenhle střípek obsahuje vše. Když chceš něco vědět, obrať se tedy na duši. Říká se, že duše nám našeptává a my se jí musíme naučit naslouchat. Tím pádem se musíme naučit naslouchat sami sobě. Na to musíme utišit řev ega. Je to nádherná a fascinující hra. Když se na to dívám z nadhledu, je to opravdu dokonale vymyšlené. A my jsme toho součástí. Takže my  jsme dokonalí .  N

Znáš takový ten pocit euforie, když se ti něco daří, zažíváš něco úžasného nebo jsi s člověkem, se kterým je ti prostě skvěle? V “up” fázi s dvojplamenem se ti děje tohle vše naráz a ještě s tisícinásobnou intenzitou. Uvědomuju si, jak moc je to psychicky náročné a že tohle není pro každého. Ne všichni jsou ready poznat svůj dvojplamen a je to tak úplně v pořádku. Tak nějak píšu tyhle řádky a nechávám sem padat to, co mě napadne, protože při psaní si uvědomuji další nové věci. Například to, že pro ty, co tohle nežijí, se může zdát, že potkat fyzicky svůj dvojplamen musí být něco úžasného a nádherného. Že spočinou romanticky ve svém náručí, jejich srdce splynou, stanou se jedním a už navždy, ruku v ruce, půjdou životem (a těmi dalšími) a budou to sluníčka a kytičky. :-D  Už jen z předchozích dvou článků musí být jasné, že to tak není. Je to hodně psychicky náročné, protože vaše společná interakce způsobuje neustálé výkyv nálad, pocitů a energie. V jeden moment jsi v absolutní eufor

Je několik důležitých aspektů této vazby (cíleně neříkám vztahu, protože se to standardům vztahů, které známe z naší reality, zcela vymyká), které je potřeba si uvědomit. Dvojplamen je sice druhá půlka tvojí duše, na druhou stranu jste pořád  dvě samostatné jednotky . Jsme tady všichni sami za sebe a naše duše je kompletní entita. Nepotřebuješ toho druhého, aby tě doplňoval. Tím, že jste jedineční, společně dokážete utvořit mnohem víc než je “součet” vás dvou samotných. Myslím si, že tohle je právě ten kámen úrazu. Klasické ego vztahy jsou většinou založené na  závislosti  na druhém člověku. Závislost si každý může představit po svém. U někoho se to projevuje žárlivostí, potřebou být neustále s tím druhým, tendencí neudělat ani krok bez sebe nebo si toho druhého přivlastňovat, kontrolovat ho atd. Don’t get me wrong. Nehodnotím to. Neříkám, jestli je to dobré nebo ne. Každý typ vztahu má svůj význam a i já jsem si těmito vztahy prošla. Abych zjistila, že to (pro mě) nefunguje. :-

Naprosto každý, jemuž se dvojplamen objevil v životě, ti potvrdí, že by si to  NIKDY, NIKDY, NIKDY (!!!)  dobrovolně nevybral. Ve většině času je to utrpení. Obrovské, opakující se. Utrpení z toho, že  ještě stále  nemůžete být spolu. Utrpení z toho, že máš pocit, že jsi sám proti celému světu, že tvoje představy, myšlenky a pocity jsou nereálné. “Co když je to celé pouze můj konstrukt? Co když mi už definitivně hráblo?” Nehráblo. Promlouvám teď hlavně k ženským dvojplamenům. (nemyslím tím k ženám, ale k dvojplamenům s převažující ženskou složkou, což může být i muž) Vždycky důvěřuj své intuici a svým pocitům. To je totiž ta reálná zkušenost. I kdyby ti celý svět tvrdil, že to, co zažíváš, je nereálné. I kdyby ti to tvrdil tvůj mužský protějšek… Je důležité věřit tomu, co cítíš. Tím posiluješ i svou vlastní hodnotu a víru v sebe sama. Vlastně tím, že je tvůj mužský protějšek “proti tobě”, ti pomáhá. Pomáhá ti se vrátit se k sobě samé. Samozřejmě to nedělá vědomě. V podstatě nic z