Svazek s dvojplamenem = energetická horská dráha

Znáš takový ten pocit euforie, když se ti něco daří, zažíváš něco úžasného nebo jsi s člověkem, se kterým je ti prostě skvěle? V “up” fázi s dvojplamenem se ti děje tohle vše naráz a ještě s tisícinásobnou intenzitou. Uvědomuju si, jak moc je to psychicky náročné a že tohle není pro každého. Ne všichni jsou ready poznat svůj dvojplamen a je to tak úplně v pořádku.

Tak nějak píšu tyhle řádky a nechávám sem padat to, co mě napadne, protože při psaní si uvědomuji další nové věci. Například to, že pro ty, co tohle nežijí, se může zdát, že potkat fyzicky svůj dvojplamen musí být něco úžasného a nádherného. Že spočinou romanticky ve svém náručí, jejich srdce splynou, stanou se jedním a už navždy, ruku v ruce, půjdou životem (a těmi dalšími) a budou to sluníčka a kytičky. :-D 

Už jen z předchozích dvou článků musí být jasné, že to tak není. Je to hodně psychicky náročné, protože vaše společná interakce způsobuje neustálé výkyv nálad, pocitů a energie. V jeden moment jsi v absolutní euforii, máš pocit, že zvládneš všechno na světě, protože je všechno úplně jedno. Jediné, na čem záleží, je, že jste právě teď a tady spolu. Taky to tak mám. Cítím se neuvěřitelně silná a svá, když jsme spolu v dlouhodobé interakci. Tyhle pocity a pocit stoprocentní sounáležitosti mi vlastně nikdy nedovolily, abych to vzdala. Je to jako droga. Už nechceš nic jiného. Pocit nezávislosti, svobody a sounáležitosti díky bezpodmínečné lásce a díky tomu, že vibrujete na podobné frekvenci, je prostě něco, co chceš stále a pořád. :-D

Jenže pak přijde “down” fáze a ty jedeš raketovou rychlostí, střemhlav kolmo dolů. Nekompromisně. Tvoje energie, pocit síly a toho, že všechno zvládneš, jsou ta tam. Naopak tvoje energie se blíží k nule. Máš pocit, že to vůbec nemůžeš zvládnout a že už prostě nemůžeš jít dál. Nechce se ti žít. Naopak se ti téměř chce vzít si život. Jediné, o co prosíš, je, abys ho nikdy nepoznal. Že na to nemáš, že už nemůžeš dál, že je to vězení, ze kterého není úniku. 

Tohle jsou přesně pocity, které jsem zažívala před pár dny. Všechno přestalo dávat smysl. “Proč bych měla cokoliv dělat? O něco se snažit? Normálně žít?” Ano, prožívám to hodně intenzivně. Jsem hodně citlivá, energeticky silná a vnímavá. Dokážu se nacítit na svoje nitro, ale i na další lidi. Neříkám, že jsem v tom nějaký expert nebo tak. Všechno to dělám amatérsky, intuitivně a dle potřeby. Cíleně tyto schopnosti nerozvíjím. No, možná bych měla. Jsem trochu lempl, protože to, co mám, mi stačí. 

Tím se dostávám k tomu, co jsem psala už v předchozím článku. I v tomto stavu jsem se dokázala “nabít” a vystřelit se energeticky nahoru. Požádala jsem svou duši o to, aby mi řekla, co dál. V mezistavu mezi bdělostí a usínáním mi přišla informace, abych si udělala očistu mapachem. Mapacho je tabák, posvátná rostlina. Je úžasný. Poprvé jsem ho vyzkoušela na ceremonii, myslím, že jsme se fakt zkamarádili. :-) Stoupla jsem si do trávy bosa, abych byla napojená na matku Zemi, a zároveň jsem se začala tabákem okuřovat. To napojení přišlo téměř okamžitě, bylo to úžasné, energie vyskočila a já se cítila skvěle a plná života. 

Píšu to proto, že pokud se octneš v podobné situaci, můžeš udělat očistu pomocí rostlin. Nemusí to být jen tabák, ale je jich mnohem více, dostala jsem tip na šalvěj, tak jí taky někdy vyzkouším.