Co mě učí fáze odloučení s dvojplamenem

Je toho tolik a tolik toho, co moc nejde slovy popsat, že nevím, jak to do tohohle článku napíšu, ale mám silnou touhu se o to s tebou podělit, protože teď můžu konečně říct, že si opravdu uvědomuju, o čem tohle je.

V několika pár příspěvcích, na které jsem vždycky při hledání informací ohledně dvojplamenů na internetu v minulosti narážela, se často zmiňovalo, že je to o té cestě růstu, rozvzpomínání si na to, kdo jsme a nacházení bezpodmínečné lásky uvnitř sebe. Když jsem to pokaždé četla, vždycky to bylo pro mě naprosto abstraktní a neuchopitelné. Byl to teoretický koncept, který jsem chápala logicky, protože to v tom celém kontextu dávalo smysl, ale nikdy jsem to plně nepochopila. Až teď. Měsíc po rozchodu.

Když jsme se rozcházeli, bylo mi naprosto jasné, že brzy dospěju k onomu známému: "Mělo to smysl, že se to stalo, protože jsem si uvědomila to a to, naučila jsem se to a to a stala jsem se tím a oním." Když už člověk pozná pravidla této hry, dá se to opravdu krásně předvídat, protože přesně takto se to stalo. :-D Akorát jsem netušila, k čemu že to vlastně dojdu.

Asi to budu psát po bodech, protože to bude možná snazší a řekne to víc než tisíce vět.

• uvědomila jsem si, kdo jsem, zcela
• otevřelo se mi ještě více vědomí
• zjistila jsem, že nemám v rovnováze mužskou a ženskou energii
• začala jsem je uvádět do rovnováhy
• uvědomila jsem si, že tím, že jsem fungovala přes mužskou energii, jsem si hrozně moc odčerpávala svoje životní síly
• přestala jsem mít chuť věci kontrolovat (protože jsem zjistila, že je to extrémně namáhavé a zbytečné, pche)
• odevzdala jsem se vyšší "moci" a přestala si myslet, že jsem na to sama
• objevila jsem, že mám kolem sebe armádu andělů a podporu kristovské energie (a opravdu mi neustále potvrzují svou přítomnost, dávají znamení, komunikují a cítím je i energeticky na těle)
• uvědomila jsem si, že tu mám důležitou úlohu (a že my všichni dvojplameny máme) a že zaměřovat se pouze na partnerský vztah je dosti omezující (ve smyslu, že to omezuje mě a můj potenciál)
• začala jsem tvořit a našla si novou lásku v psaní
• začala jsem vymýšlet, jak posunu tento projekt
• začala jsem víc mluvit veřejně o tom, že jsem "ezo" člověk a klidně řeknu v místnosti plné ajťáků a ředitelů firem, že jsem takto orientovaná :-D
• začala jsem natáčet videa, což mě nesmírně baví (ale předtím jsem se bála, protože co když mě někdo najde, že se bavím o takovém tématu)
• neuvěřitelně jsem posílila svou intuici a věřím jí bezpodmínečně, i za cenu toho, že se může někdy zmýlit
• učím se být zase naivní a věřit ve sluníčka a jednorožce, i za cenu toho, že budu zklamaná

• začala jsem bezpodmínečně věřit tomu, že vše má svůj důvod a smysl, správné načasování a že směřuju jen k tomu pro mě nejlepšímu
• našla jsem opět smysl života sama v sobě a v tom, co dělám
• začala jsem bezpodmínečně věřit ve svůj dvojplamen a přestala jsem si myslet, že vím, co potřebuje
• naopak jsem se pomyslně vložila do jeho rukou a řekla si, že přijímám jakýkoliv scénář, který nám nastolí
• dala jsem mu (ve svém nitru, ale samozřejmě i v reálu) veškerý prostor, který potřebuje sám pro sebe
• vrátila jsem mu (rituálně, i svým postojem) jeho mužskou roli, nechávám veškerou aktivitu na něm
• plně ho respektuji a respektovat budu, ať bude dělat cokoliv a ať s tím budu jakkoliv (ne)souhlasit
• přestala jsem naprosto cokoliv očekávat - nic nevím a nemám patent na pravdu :-)
• začala jsem cítit vděčnost a pokoru
• fyzický vztah s dvojplamenem přestal být mou hlavní motivací pro to jít po této cestě a vyvíjet se dál
• přestala jsem tedy potřebovat být se svým dvojplamenem, ale stále si to přeju (a to je rozdíl)
• mou motivací se plně stala pomoc ostatním lidem a pocit lásky z každé zpětné vazby, že to, co dělám, má smysl a dopad
• začala jsem mnohem více věřit ve svoje schopnosti a dovednosti
• věřím sama v sebe jako takovou
• přestala jsem se bát bolesti a všech negativních emocí, ale když přijdou, vítám je s otevřenou náručí a ptám se jich, co mě přišly naučit
• přijímám vše, co ke mně přichází
• začala jsem nás s dvojplamenem vnímat jako tým, který táhne za jeden provaz, i když tomu fyzická realita neodpovídá
• uvědomila jsem si, že vše, co dělá a nedělá vůči mně, dělá pro mě (i když si to opět třeba ve fyzické realitě neuvědomuje)
• uvědomila jsem si, že na tom fyzickém vztahu vlastně vůbec nezáleží, protože ta cesta je to skutečně důležité

Tím nechci tvrdit, že je mi to už naprosto u zádele :-D a že vztahem opovrhuji, to vůbec. Pouze to ještě víc vnímám jako tu třešničku na dortu. A navíc je to stále obrovská výzva, protože prožívat tyto stavy a emoce v odloučení je celkem snadné, ale až v momentě, kdy tohle zvládnu (potenciálně) ve vztahu, tak si budu moct říct, že jsem to opravdu ovládla. Ale je to prostě o tom, že jsem najednou přestala mít očekávání od toho, jak by ten vztah měl vypadat. To, co se mnou rezonuje, je představa, že se chytneme za ruce, propleteme si prsty a prostě půjdeme po té cestě, jeden drže druhého. Jenže ta cesta a směr musí být u obou dvou stejné, a to je podmínka, ze které nejde polevit, protože bychom zase oba trpěli.

Tudíž věřím tomu, že vše přijde v ten správný čas a cokoliv mimo bychom si akorát odtrpěli. Anglický výraz je pro to "divine timing" = boží načasování, a to se mi opravdu líbí. :-)

Je to cesta, díky které se stávám někým, koho opravdu miluju. Opravdu miluju, kým jsem teď, a že tyhle body jsou skutečně něco, co žiju či žít začínám. Tohle je ta slavná 4D realita, o které každý hovoří. Nemusíme se vytělesňovat, nemusíme meditovat 16 hodin denně, naopak. Život s dvojplamenem nám umožňuje tohohle stavu dosáhnout a žít to tady a teď na Zemi.

A tohle mi umožnil náš rozchod. Získala jsem odstup, spoustu prostoru, pozornosti a energie. Každý vidí v odloučení zejména utrpení, ale když ho využiješ jako příležitost pro sebe, i ty můžeš udělat takové pokroky za 1 měsíc života.

Absolutně nechci tvrdit, že to tak bylo od začátku, naopak. Prošla jsem si opět velkým peklem a hlubokým dnem. Rozdíl oproti minulosti byl ale v tom, že jsem se tomu přestala bránit. Přijala jsem všechny svoje emoce, přestala jsem se snažit být nějaká, chovat se správně, něco spravovat. Řekla jsem si, že když budu chtít tlačit, tak budu. Když budu chtít být na něj naštvaná, tak budu. Když budu chtít plakat, tak budu. Nic jsem nepotlačovala, ale všechno jsem to začala přijímat. A díky tomu jsem udělala spoustu skoků vpřed.

To nejtěžší mám ale teprve před sebou - udržet se v tomto stavu a dál jej rozvíjet. :-)

Ale nebyla jsem (a nejsem) v tom sama. Velké díky patří mojí drahé Andrejce, kterou mám za inspiraci a učitelku, a která mi (nám) velice pomáhá. Bez ní bych to takto rychle nezvládla. Také jsem moc vděčná za naši FB skupinu, kde jsou další skvělé osůbky a hlavně spousta inspirativních diskusí, díky kterým mohou vznikat tyto články a videa. Také můj vděk patří všem mým kolegům. A samozřejmě obrovský dík patří mému dvojčeti. Moc ho miluju a cítím vůči němu vděčnost.

Pomoc je taky něco, co stojí za zmínku. Nejsme na to sami, naopak. Všichni jsme tým. Neboj se říct si o pomoc - různé světelné bytosti, vyšší já, ale i lidi kolem sebe. :-) Já tuto možnost začnu brzy nabízet oficiálně, ale ještě je vše v procesu. ;-) Ráda ti pomůžu na cestě do tohoto stavu také!

FB skupina