Proč vlastně potkáváme svůj dvojplamen?

Upozorňuju předem, že tento text bude spíš úvahou. Částečně založenou na mých zkušenostech, částečně založenou na zkušenostech a sdílení jiných lidí, které se mnou ovšem rezonují.

Můj dvojplamen mě donutil sáhnout si na nejhlubší dno tím, že mě odřízl. Neudělal to vědomě, na vědomé úrovni to bylo zcela logické, protože si tehdy našel novou přítelkyni a začal se plně věnovat jí. Teď si uvědomuju, že tím, že mě odřízl, mi akorát ukazoval: “Odřízla ses sama od sebe, změň to.”

Když si na tu dobu vzpomenu, je pravda, že jsem žila hodně “mimo”. Škola, přítel, kamarádi a nějaká ta brigáda formou doučování. Nerozvíjela jsem se, nečetla jsem, nehledala jsem, co je mým životním posláním. Byla jsem takový Brouk Pytlík, který dělal hodně věcí, žádnou pořádně a hlavně takovým ne-vědomým způsobem. Žila jsem jak robot, jako takový automat, mimo tuhle realitu, ve svém myšlenkovém světě.

Ztráta mého dvojčete mě bolela. Jelikož nejsem ten typ, co by se rád vyžíval ve vlastním utrpení, vždycky se snažím najít co nejrychleji cestu ven. Tou dobou jsem se hodně začala věnovat zdravému životnímu stylu a nějakému cvičení. Začala jsem se tedy rozvíjet aspoň na těle. Pohltilo mě to a byl to svět, do kterého jsem mohla před tou bolestí utéct a to tak, že jsem si to ani neuvědomovala. 

V dalším roce přišel pokus o podnikání, do toho zároveň stále škola, můj tehdejší vztah mě přestával naprosto naplňovat, začala jsem chápat, že to nikam nevede a že jsem si zvolila špatně. Ano, nejprve jsem svému dvojplameni dala košem já a on si pak našel někoho jiného. Taky jsem mu tím ale něco (nevědomě) ukazovala a dokonce vím co. :-D 

V žádné oblasti se mi nedařilo. A mně to dostalo ještě na hlubší dno. Nic nedávalo smysl. Ráno jsem nechtěla vstávat z postele, neměla jsem pro co žít. Dokonce si pamatuju na jeden moment, kdy jsem seděla u počítače, četla si nějaký článek, tekly mi slzy po tváři a já si říkala, že moje existence nemá naprosto žádný smysl. Tenhle moment mi opravdu utkvěl v paměti.

Představ si, že si o sobě myslíš jen to nejhorší - že jsi hloupá, neschopná, ošklivá, tlustá, nemotorná a v ničem se ti nedaří. Jenze já chtěla, aby moje existence dávala smysl. Já jsem chtěla žít, ale nevěděla jsem jak. Naskytla se mi pak možnost vycestovat a já jsem to brala jako jiskru naděje, jako nový start. Cítila jsem, že ten pobyt pryč pro mě bude hodně důležitý a neskutečně mě nakopnul.

Nechci ale zabíhat zbytečně do detailů, které nejsou tak podstatné. To hluboké dno, ve kterém jsem se octla a touha po tom začít žít nějak smysluplně, mě přiměly na sobě začít pracovat, hledat sama sebe a svoje poslání. To poslání pro mě bylo hodně důležité, cítila jsem, že potřebuju zjistit, proč tady vlastně jsem.

Také jsem se díky tomu začala více zajímat o spirituální svět a tak nějak se… vracet domů. Doslova mě “to” dokopalo dostat se na tu svou cestu a začít se věnovat tomu, čemu mám. Myslím si tedy, že svůj dvojplamen potkáme právě proto, abychom započali tu cestu domů - do jednoty.

Abychom pochopili, kým ve skutečnosti jsme, že nejsme jen kus masa, orgány a hormony, ale že jsme fragment Stvořitele (jsme jeho fraktály). Že máme nějaký speciální úkol nebo poslání, které má pomoci pozvednout lidstvo. Že máme pochopit, jak život ve skutečnosti funguje, že se máme milovat a tu lásku šířit dál. To je podle mě totiž to, co nás ve skutečnosti posune nejvíc. Když sami sebe začneme bezpodmínečně milovat a tím pádem takhle budeme moct milovat i ostatní. Možná to budu omílat v dost příspěvcích a článcích, ale ona ta sebeláska není samozřejmost a spousta lidí ji k sobě bohužel nechová. 

Pokud se chceš vymotat z toho bludného kruhu s tvým dvojplamenem, vždycky musíš začít od sebe. Musíš se chtít posouvat, musíš chtít na sobě pracovat a neustále růst. Bude tě to štvát, budeš mít pocit, že děláš jenom tohle a že to vlastně nikam nevede. Bude to únavné. Na druhou stranu tím zasáhneš všechny oblasti svého života, nejen svůj svazek s dvojplamenem. Bingo! A jsme u toho. My svoje dvojplameny nepotkáváme proto, že si máme něco vytrpět nebo odčinit. Potkáváme je proto, abychom se přiblížili k absolutní lásce a byli šťastní sami se sebou a přetvořili si náš v život to, po čem skutečně toužíme. 

Ono totiž… prvotním smyslem není vytvořit partnerský svazek, ale přesně to, co jsem napsala výše. Partnerství je podle mě třešnička na dortu. Nechci nikomu brát iluze a naděje. On to má každý jinak, podle toho, v jakém stupni vývoji oba jste, co jste si sem přišli prožít atd. To já třeba sama nevím, k těmhle informacím jsem se uceleně zatím nedostala. Přichází mi postupně střípky, postupně nacházím v sobě odpovědi na to, co potřebuju a chci. A vím, že ještě nechci vědět všechno. A možná ani chtít nebudu. Ale chci tím říct - neztrácej naději, nikdy, ale ani se představou vašeho partnerství nenech pohltit. Žij tím, co je teď, přítomností.

Chápu, že to zní v tuhle chvíli naprosto šíleně. To proto, že to všechno hned nevidíme, nechápeme. Až časem se to všechno začne spínat a puzzlíky do sebe budou lépe zapadat a vytvářet celkový obraz. 

Ať už máš dvojplamen nebo ne, i když si procházíš těžkou životní zkouškou, pamatuj, že tě přišla něco naučit. Něco ti ukázat a “vyzrcadlit”.

Pokud si procházíš těžším obdobím, klidně mi napiš do zpráv na FB a ráda si o tom s tebou popovídám, podpořím tě a poradím.