Dvojplamen ti dá VŽDYCKY to, co potřebuješ

Naprosto každý, jemuž se dvojplamen objevil v životě, ti potvrdí, že by si to NIKDY, NIKDY, NIKDY (!!!) dobrovolně nevybral. Ve většině času je to utrpení. Obrovské, opakující se. Utrpení z toho, že ještě stále nemůžete být spolu. Utrpení z toho, že máš pocit, že jsi sám proti celému světu, že tvoje představy, myšlenky a pocity jsou nereálné. “Co když je to celé pouze můj konstrukt? Co když mi už definitivně hráblo?” Nehráblo.

Promlouvám teď hlavně k ženským dvojplamenům. (nemyslím tím k ženám, ale k dvojplamenům s převažující ženskou složkou, což může být i muž) Vždycky důvěřuj své intuici a svým pocitům. To je totiž ta reálná zkušenost. I kdyby ti celý svět tvrdil, že to, co zažíváš, je nereálné. I kdyby ti to tvrdil tvůj mužský protějšek… Je důležité věřit tomu, co cítíš. Tím posiluješ i svou vlastní hodnotu a víru v sebe sama.

Vlastně tím, že je tvůj mužský protějšek “proti tobě”, ti pomáhá. Pomáhá ti se vrátit se k sobě samé. Samozřejmě to nedělá vědomě. V podstatě nic z toho, co se v dvojplamenném svazku děje, se z 90 % neděje na vědomé úrovni. Roky a roky mi potvrdily, že vždycky to, co jsem cítila uvnitř, byla pravda. Měla jsem to štěstí, že ze začátku, nějaký ten rok, dva poté, co jsme se s tím mým poznali, jsme to cítili stejně. Byl hodně otevřený a citlivý a oba jsme si nahlas dokázali pojmenovat to silné spojení, které mezi námi je. 

Tehdy jsem ještě nevěděla, že jsme dvojplameny a co je to za fenomén. Pak si našel novou přítelkyni (já jsem ho totiž v té době nechtěla a taky jsem toho pak nesmírně litovala, ale vše má svůj důvod) a jeho “kanál” se zavřel. A já na to byla sama. Najednou jsme se rozpojili a já byla zdevastovaná. Ale je to to nejlepší, co pro mě mohl udělat, protože mě to přimělo se odrazit ode dna nahoru. Tak, jako jsem trpěla kvůli němu, jsem nikdy netrpěla. Měla jsem chuť i ukončit svůj život, jak ta bolest byla nesnesitelná. “Raději smrt než tohle, prosím!”

Ne, nejsem žádné psycho, i podle psychodiagnostiky jsem na tom psychicky velice dobře. :-D Stvořitel je psycho a dvojplamenný svazek je ta nejlepší (čti nejtěžší) vysoká škola života, kterou můžeš dostat. Pokud se z toho ti dva nezblázní, myslím si, že už přežijí naprosto všechno, i nadvládu iluminátů. :-))

Interakce dvojplamenů a to, co se mezi nimi děje, vždycky odráží jejich vnitřní stav. Dvojplameny jsou si vzájemně zrcadlem a dokud člověk není vyrovnaná celistvá osobnost, tak je šance na to se dát dohromady naprosto mizivá. Samozřejmě na tom musí být oba stejně (což je asi ten hlavní kámen úrazu, ale o tom jindy) Vždycky se k sobě jen přiblížíte a když už máš pocit, že jsi tam, že je to v pohodě, tak se to zase rozpadne. A ty se zase dostaneš do toho kolotoče utrpení, ze kterého se dostaneš ven jen v momentě, kdy si uvědomíš, co tě to zase přišlo naučit. Kam se máš zase posunout (vyrůst).

Když už tohle jednou pochopíš, že ten váš rozpad tě má něco naučit, tak v tom není tak těžké najít ten klíč k tomu, co v tobě ještě není vyřešené. Stane se z tebe tak trochu magor, protože kauzalitu vidíš naprosto ve všem. “Vše má svůj důvod a smysl a nic není náhoda.” - to je moje životní motto, které, pokud nevyznáváš, tak bys rychle měl/a začít, protože bez toho se v tomhle svazku nehneš dopředu.

Co dal mně můj dvojplamen naposled? Ukázal mi, že si musím stát 100 % sama za sebou, že nemám přijímat proviziorium a nedokonalost. Že mám tak vysokou hodnotu, že si zasloužím mnohem víc než to, co mi momentálně dává. Abych to uvedla konkrétně. Něco se mezi námi poslední 3 měsíce dělo, já chtěla vztah a on ne. Doufala jsem, že se to v něm zlomí, ale nestalo se to. Poslední 3 měsíce si taky souběžně s tím řeším svoje sebevědomí (sebehodnotu). Vnímám to jako poslední díleček do této skládačky. 

Nabídnul mi přátelství a já to nepřijala. Řekla jsem mu, že ho nechci vidět do té doby, než bude “na nás připraven”. Celou dobu, co se známe, jsem mu nikdy nedokázala říct ne. Zato on mně ho řekl nesčetněkrát. Vždycky, když měl zrovna “na mě náladu”, tak já jsem za ním přiběhla jako pejsek. Můj pohár už ale přetekl. Zasloužím si jeho 100 % a jeho kamarádka být už nechci. To je model, podle kterého jsme fungovali od začátku, co se známe. A pokud chce člověk získat jiný výsledek, musí začít věci dělat jinak. Takže jsem ho utnula. Za tu dobu, co se známe, jsme se nikdy nepřestali oficiálně bavit, tohle je poprvé. Došla jsem do fáze, kdy chci všechno nebo nic. Tvrdé a neúprosné? Možná. Ale nemoct se ho dotknout, nemoct ho obejmout, nemoct mu vyjádřit svou lásku a ještě k tomu ji nedostat od něj nazpátek, to je mnohem tvrdší a bolestivější. 

Já už jsem se naučila za ty roky být sama bez něj a šťastná, nepotřebuju ho napůl ve svém životě, k čemu by mi to bylo? Na jiné úrovni jsme propojeni, občas ho cítím, že je se mnou. Nikdy nebudeme úplně bez sebe, jen to zatím nejde ve hmotě. Každopádně i pro něj je to lekce, jakpak by ne. A jsem si vědoma toho, co ho tohle má naučit. Uvidíme, jestli na to přijde i on. :-D

Jsou to teprve dva dny a já jsem opět skončila na tom dně. Energeticky skoro na nule, nechtělo se mi žít, nechtělo se mi nic. Všechno ztratilo smysl, proč bych měla něco dělat? Ale to bych nebyla já, abych se z toho nesebrala. Jak jsem to udělala konkrétně, to nechám do jiného článku. :-) Každopádně dnes je mi už zase hej, jsem tak na 90 % svojí obvyklé energie, mám chuť žít a hrát naplno.

Uvědomila jsem si, že to, co se stalo, jsem vlastně já sama vnitřně chtěla. Že jsem se s ním ve skutečnosti ještě nechtěla dát dohromady. Nejen kvůli tomu, že i on si má “co čistit”, ale i kvůli tomu, že se musím věnovat smyslu toho, proč jsem tady, svojí “misi”. Kdybychom se teď dali dohromady, upřela bych pozornost na něj a náš vztah a svou misi bych zazdila. A tady vidíš to největší psycho!!! Nakonec zjistíš, že sis to ještě celé sám zvolil, že jsi to tak chtěl ty a tvůj dvojplamen ti dává jen to, na čem jste se dohodli. :-D 

Musím říct, že mě tahle hra přestává bavit. :-) Zatím mě asi ještě baví, ale už přestává. Pokud mi s tímhle vším přeteče pohár trpělivosti, změním to. Zatím je asi pořád ještě všechno tak, jak má být. Ač můj drahý věří v absolutní determinismus (koho by to zajímalo více, rozepíšu se o tom zase jindy), tak já věřím, že pořád máme svobodnou vůli a můžeme si vybrat, co opravdu chceme. Já cítím, že to tak chci. Nafackovala bych si za to, ale už to přestává být únosné. Síly jednou dojdou a já taky potřebuju vědět, že tohle celé má smysl.