O čem to bude dnes? Házím své myšlenky na obrazovku pomocí klávesnice, tak uvidíme, co z toho vyleze. :-)
Když čtu v jiných článcích, že dvojplamen nejde napasovat do modelu klasických vztahů, vždycky si kladu otázku, jak to tedy vypadá skutečně. Postupně se mi to poodhaluje. Je to krásné a bolestivé zároveň. Jak jinak. Prostě máš něco naučené, na něco jsi zvyklý, prošel jsi nějakými vztahy… a tohle je jednoduše jiné. Je to našlapování na minovém poli, ale to minové pole vytváří ego. Pro každý dvojplamen to bude asi odlišné, v čem je konkrétně ta jinakost. Taky mi dochází, že slovo dvojplamen zahrnuje oba dva. Proto není dvojplamen a dvojplamenka, my jsme prostě dvojplamen.
Často přichází otázky, ale bez odpovědí. A mozek začne produkovat scénáře, jak to je, jak to bude, jak to bylo. On totiž rád vytváří dramata a nedá si pokoj, dokud člověka úplně energeticky nevyčerpá. Začne emoční kolotoč. Ale pak se zastavím a uvědomím si absurditu toho, co v té hlavě mám. Ty scénáře vytvářím pouze já. A i kdyby se nakrasno vyplnily, v daný moment to prostě nevím. A musím věřit. Ne. Chci věřit. Že všechno bude ok, že i kdyby se zase rozjelo kolečko útěků a návratů, bude to nakonec v pořádku.
Dvojplamen mě učí důvěřovat. Důvěřovat nevědomosti. Důvěřovat nejistotě. Důvěřovat tomu, že když zavřu oči a začnu padat, někdo (já sama) mě chytí. Důvěřovat jemu a zároveň i sobě. Důvěřovat tomu, že jsme si rovni. Že jeden není lepší než druhý. Že jeden není dál než druhý.
Říká se, že ženská část dvojplamenu bývá ta “dál”, vyvinutější, rychlejší na své cestě vpřed. Možná svým způsobem ano. Udává impulsy díky tomu, že je více otevřená a naslouchá své intuici. Jenže mužský protějšek podle mě dokáže rychle dorovnat. A taky má dary, které my nemáme. Nakonec jsme (podle mě) stejně daleko, jen on jiným způsobem. Třeba takovým, který my (často ani on sám) nevidíme.
Ego nás občas nechá věřit iluzi kontroly a nutí nás se ptát: “Kde jsi, s kým a proč? Proč se neozýváš, co / kdo za tím stojí?” A taky v nás budí nejistotu. “Budu dost dobrá? Je on pro mě dost dobrý? Měl by být takový. Měla bych být maková. Ještě tam nejsem. Ještě nejsem dost dobrý/á. Ještě nejsme připraveni. Ještě se musíme posunout.”
Posouvat a vyvíjet se budeme celý život. Naše duše to dělá od počátku věčnosti a bude to dělat další věčnost. To podle mě není ten klíč k tomu, jak být spolu. Pochybnosti jsou to, co nás ve skutečnosti rozděluje. Pochybnosti o dvojplamenu jsou ale skrytě pochybnosti o nás samotných. Jsme to jen a pouze my, kteří náš svazek rozdělují. Ani vesmír. Ani matka Země. Ale pouze my. Je těžké si to přiznat? Čím dřív to ale uvidíš, tím dřív najdete cestu k sobě.
Když se tomu odevzdáme, začneme věřit sobě, svému protějšku a celému tomu šílenému procesu, přijde úleva, klid a úsměv na tváři. Prostě jen proto, že jste, že existujete. Pusť to ze svých rukou a budou se dít zázraky.
Došla jsem do stádia, že sama sobě začínám být víc přítelem než nepřítelem. Když můj mozek začne pochybovat, uklidním se. Pošlu lásku plameňákovi (krásný výraz, neni můj :D) a tím i sobě. Vím, že sama sebe dokážu nakonec podržet. Že se dokážu vzchopit. Emoční sinusoida se zkracuje. Nemám ale vyhráno.
Občas se ozve strach. Strach z toho, jak to bude. Strach z toho, co může zase přijít. Strach z toho, jak to zvládnu příště. Naději střídá úzkost. Ale učím se bezpodmínečně důvěřovat. Jednak mi nic jiného nezbývá, pokud nechci zcvoknout. :-) Jednak to ale vnímám jako nový rozměr vztahu. Neznám moc lidí, kteří tohle dokážou (ale pár ano a ani nemají DP). Je to báječný a svobodnýpocit. Nechci mít kontrolu, chci se vézt na vlně bezpodmínečné lásky. Je to jako bych se postupně odevzdávala existenci samotné.
Je to ale těžké. Pochopila jsem, že dokážu být 100 % šťastná i bez něj. Jenže s ním je to mnohem lepší. A proto představa toho, že by tu zase nebyl, je bolestivá. Ale možná je to správně. Možná to sem do téhle reality patří. Možná mě to učí vážit si toho druhého o to více. Možná je bolest z hrozící ztráty klíčem k jednotě, protože nevytváří rezistenci a chuť utéct, ale pobízí k odevzdání se a důvěře. A možná… tím, že už nikdy nehodlám ztratit sebe, neztratím ani jeho.
Děkuji. ❤️❤️❤️🦋
OdpovědětVymazat